Červen 2008

Peníze jsou. Všechno.

30. června 2008 v 18:30 Můj život v melounovém cukru
Dnes jsem šla poprvé na brigádu. Pracovala jsem sice už minulej rok, ale to ještě úplně nebylo ono. Teď už jo. Jsem zničená. Možná umřu. Ale nejspíš ne.
Pracuju ve firmě u tatínka, kde se vyrábí padáky. Dneska jsem opalovala látku na brzdící padáky. Profesionál to má zmáknout za 8 minut, mně to po několika hodinách cvičení trvalo 25 minut. Jinak jsem ale strašně šikovná :))
Věděli jste, že už rostou borůvky? Kdybych to nezpozorovala na koláči od babičky, tak jsem je prošvihla… Byla jsem se podívat do lesa a docela mě překvapilo, že na tom nejznámějším borůvkovým místě hned u cesty jich bylo plno. Tak jsem si dala. A teď mám celý fialový kalhoty. /Sedla jsem si do nich/
Jdu odpočívat, aby mi to zítra zase krásně šlo. Krásný prázdniny přeju ;)
Ps.: Dneska mi máma potvrdila, že mi koupí novou postel. Tu moji nynější mám už od tří let. A minulej týden na ni můj milý sedl a zlomily se uvnitř 3 prkna, takže se na ní nedá vyspat bez toho, aniž by mě ráno strašně bolely záda. Přeju si vodní postel s nebesy, ale to nejspíš nedopadne.
Pss.: Náš kocour teď nedávno donesl 2 myši. Zaráz! Je to šikula :)

Nejhorší věc na světě je, když se schováš a nikdo tě nehledá.

28. června 2008 v 21:55 Můj život v melounovém cukru
Pořád si nemůžu uvědomit, že už začaly prázdniny. Je to docela zvláštní… Najednou mám na všechno čas. A rovnou celý 2 měsíce :-P
Včera jsem se byla podívat na štěňátka našeho psa. Jsou to 3 roztomilí labradoři a mají 3 týdny. Nejmenší z nich vypadá jako vykrmený morče a ten největší vypadá jako mops. Nechcete je? :)
Taky jsem se koukala na Amélii z Montmartru. Celej ten film je dokonalej… Hudba, Amélie, děj, postavy… Je to takový zvláštní, ale vážně krásný. Chtěla bych být Amélie, bydlet na Montmartru, dělat lidem radost a přemýšlet, kolik lidí v Paříži právě dosahuje orgasmu. Ten film se líbil i mému milému… A to už je co říct O:-). Podívejte se na to ;)
V Brně bylo nádherně. (Nakonec jsem si tam koupila jen 3 trička a 2 sukně. Ale obhajuju se tak, že jsem je strašně potřebovala.) Nejkrásnější je koukat na ty lidi. Jak si tak choděj městem, někdo spěchá a někdo se jen tak prochází, někdo má oblek, někdo kraťasy, někdo se směje a někdo má strašně otrávenej výraz… A mezi těma lidma chodí spousta Mormonů a Hare-Krišňanů. Velký města mám nejradši. Sice si za domem nemůžete pěstovat maliny, jahody a třešně, ale jinak je tam všechno.
Ps.: Máma mi dnes seprala moji oblíbenou noční košili. Je stará už asi tisíc let, ale je moje nejoblíbenější. Dřív byla starorůžová, ale teď je taková šedá… Ale za svý rodiče přece nemůžem :)

...ale bylo krásný nebe.

25. června 2008 v 22:36 Fotky
Trvalo mi, než jsem se aklimatizovala, tak píšu až teď :)
Výlet byl nakonec docela fajn - vážně se mi tam líbilo. Jenom to ubytování… Jmenovalo se to Hotel Úpa a mělo to asi minus 4 hvězdičky.
Myslela jsem, že to bude nenáročný výlet (takhle nám to představoval pan profesor), ale nakonec jsme neustále chodili. 1. den 13km s krosnou, 2. den 16km a 3. den 23km. Do kopce, z kopce. Ale nevadilo mi to. Jen by mě zajímalo, proč nás všechny celej 3. den bolelo celý tělo a 4. den už nic. Říká se sice, že 3. den je krizovej. Jak ale tělo pozná, že je 3. den a má mít krizi? /3 fotky z výletu jsou tam dole :)/
Jsem už vážně ráda, že budou prázdniny. Škola mě sice docela bavila, ale… :) Dnes a včera už jsme se sice vůbec neučili, ale stejně se mi ve škole být nechce. Zítra jedu místo sportovního dne se svým nejmilejším do Brna. Ne, já už si vážně nic nekoupím. To jsem sice tvrdila vždycky (i před školním výletem jsem mamku ujišťovala, že si přece nebudu v Krkonoších kupovat tričko - a jak to dopadlo O:-)… Ale zítra bude nakupovat on.
Ps.: Mimochodem, ze čtvrtletky z matiky jsem nakonec dostala 3. Mám z té známky ale radost, protože:
  1. Byl to nadprůměrnej výsledek
  2. Mohla jsem dostat 5, protože jsem v sešitě na lenochu nechala tahák. Buď si ho profesorka nevšimla, nebo dělala, že si ho nevšimla. Každopádně ji teď mám ještě radši.
Pss.: Byla u vás bouřka? Tady dnes byla taková, jakou jsem ještě nikdy nezažila… Padaly tady stromy, lítala střecha, lítalo všechno… Ale bylo krásný nebe.
Psss.: Pro rybičku: Asi 55 l měla ta krosna. Po dlouhým snažení se jsem tam narvala všechno.

Za Krakonošem přece...

17. června 2008 v 22:55 Můj život v melounovém cukru
Óóó. Zítra v 6 ráno jedeme na školní výlet. Do Krkonoš. Budeme chodit po horách a mně se tam opravdu nechce. Opravdu ne.
Jdu se ještě jednou pokusit nacpat do krosny všechny věci a pak ji zapnout. Pokaždé jsem tam zatím nacpala polovinu a ta druhá část věcí už se mi tam nechtěla vejít. Budu to muset zkoušet tak dlouho, dokud se to tam všechno nevleze. Nebo dokud to nevzdám a nepůjdu si pro větší krosnu.
V sobotu budu zpátky :)

...princezna miluje svýho prince nejvíc ze všeho, to mi věř.

16. června 2008 v 23:33 Můj život v melounovém cukru
"Věděls, že 4 krát 9 je 36? Doteď jsem si myslela, že je to 54…"
Dneska jsem si zase napsala omluvenku. Vlastně jsem přepsala tu z pátku - z 13. 6. jsem udělal 16. 6. a bylo. Jsem zvědavá, jestli to klapne, nebo ne. Kdyby ne, tak mě máma zabije, protože už od první třídy mi říkala, že se nikdy nesmím podepisovat jejím podpisem. Ale mě už to ve škole tak strašně nebaví…
- Když už dávám pozor, tak nic neslyším, protože už nikdo nedává pozor a všichni si dělají to, co chtějí. A když nedávám pozor, tak zepředu pomilionté slyším, jakej je Igor hajzl a že už s ním dotyčná nikdy nic mít nebude, od souseda zprava slyším, že si vybírá samý mrchy a potřeboval by nějakou hodnou, která by mu navíc dala /takhle hnusně to říká/, zleva poslouchám nářky na matiku a zezadu ke mně dolíhá strašnej smích. Takovej ten ho-ho-ho-ho-hoooo… Jak to dělá Santa Claus. A já si taky vždycky něco říkám, ale nikoho nezajímají cizí věci a každej si jede to svoje.
Tak nevím.
Mimochodem, zítra píšeme čtvrtletku z matiky. Myslím, že ať z ní dostanu cokoli, na vysvědčení dostanu dvojku, takže bych se moc učit nemusela, ale nechci to projet naplno. To není hezký. Podívám se na to, i když bych místo toho mnohem radši trhala ty nejčervenější a nejsladší třešně na světě… /Jsou na naší zahradě/
A pozítří jedeme na školní výlet. To by bylo fajn, kdybychom nejeli do Krkonoš, kdybychom nemuseli šlapat 12 - 16km denně s plnou krosnou na zádech a kdyby nás čekalo hezký počasí… Super výhled na příští dny.
"SAKRA! Jak mám mít vysoký sebevědomí, když je moje první velká láska zadaná a já jsem za mrchu, že chci rozbít vztah, a můj další vyvolenej mi oznámí, že je z poloviny na kluky?!" - ale to jsem neřekla já, já štěstí mám :)

"Nejsem tvůj pes." "Haf!"

15. června 2008 v 18:58 | Ta z Paříže |  Fotky
Mohla bych napsat 1000 důvodů, proč jsem nenapsala dřív, ale nejhlavnější je ten, že jsem se k tomu dřív nedokopala O:-)
V Paříži to bylo fajn, opravdu. Ale počasí bylo takový zvláštní… /Bylo hnusně./ Ale viděla jsem všechno, co jsem vidět chtěla (nějaký fotky jsou tam dole), a nakoupila jsem si všechno, co jsem si koupit chtěla. A znovu se zaříkám, že už dlouho nebudu nakupovat. No vážně.
Ale asi nejlepší na tom všem byla ta atomosféra. /Nevím, jestli to slovo dobře chápu, ale mám pocit, že jo./ Prostě je fajn koukat na ty lidi, chodit mezi něma, čekat, kdo vás zastaví a zeptá se vás, jak se máte a kam jdete... Byli tam fajn lidi. Všichni byli takoví zvláštní a možná jsem jim i záviděla… Tu anonymitu, tu Paříž…
Ve škole je to teď celkem na nic. Buď se flákáme, nebo píšeme písemky. Nebaví mě to a nejradši bych tam už nešla. Musím. V pátek jsme měli psát z chemie, ale mně už se vážně nechtělo, tak jsem si poprvé sama napsala a podepsala omluvenku a šla jsem s Pusou na pizzu. Byl to docela fajn pocit :)
Mějte se famfárově a piště si omluvenky ;)

Pfff :)

4. června 2008 v 23:28 Výkřiky do tmy
Zítra jedu na velký výlet do Paříže. Vážně už se těším :)....
Ale teď momentálně nestíhám. Jsem zhruba v polovině balení :D
V úterý jsem zpět.
Mějte se ;)

Fyzika je moje kamarádka.

3. června 2008 v 19:05 Můj život v melounovém cukru
Dneska se mi zdál tak hroznej sen, že jsem se probudila ve čtvrt na 6 a od té doby už jsem neusnula. Vzhledem k tomu, že jsem se do jedné v noci učila matiku, jsem se opravdu slušně prospala :D
Po dlouhé době jsem zase jela s mým nejlepším kamarádem Míšou do školy na kole. On řídil a šlapal a já jsem seděla na řidítkách a koukala na cestu. To miluju.
Po škole jsem si ale říkala, že jsem do školy jezdit neměla, protože se tam dnes nic nedělo. Byla to tak trochu ztráta času. Jenom matika byla fajn. Začala mě vážně bavit. Asiže se mi přeskupují hormony. Ještě bych si přála, aby mě začaly bavit i chemie a fyzika… To by byla paráda :)
Odpoledne jsem byla s mámou nakupovat. Původně jsem si měla koupit jen jídlo do Paříže (ano, máme s sebou mít jídlo na 5 dní) a sluneční brýle (vsugerovala jsem si, že Paříž je město slunečních brýlí a proto je nemůžu nemít). Ale ono je tak těžký projít kolem fajn obchodu s oblečením a nic si nekoupit… Překonala jsem se a nakonec jsem si koupila jen sukni, kalhoty a nějaký prádlo. A ty brýle. A spoustu jídla…
Vím, že vás to nezajímá, ale proto vám to píšu :). A stejně vás mám opravdu ráda.
Fyzika je moje kamarádka a jdu si s ní trochu popovídat.

Mně ty papuče nějak vyletěly z okna…

2. června 2008 v 19:23 | Ta, co ji dnes nikdo neposlouchá |  Můj život v melounovém cukru
"Pane profesore, můžu si jít pro papuče? Mně nějak vyletěly z okna…" Nakonec nemohl.
Dneska se mi vstávalo podezřele dobře. Vzbudil mě totiž už druhej budík ze čtyř. Moc jsem to ale nevychytala s oblečením - měla jsem si vzít spíš sukni než rifle… Zkusím to zítra.
Jinak to ale bylo docela fajn… Takovej flákací den :). Pořádně jsme se učili jenom v matice. V ZSV jsem dokonce ke konci utekla z hodiny. Vlastně jsem spíš nepozorovaně odlezla po čtyřech O:-)… Ale naše hodiny ZSV stojí opravdu za nic. V podstatě jen celou hodinu sedíme a nevím, o co profesorovi jde. (Ano, chodím na gympl, kde jde teoreticky o to, abychom toho uměli co nejvíc.) V dnešní hodině jsme zkoušeli aerodynamičnost batohů a házeli jsme je z okna. Bylo to zvláštní.
V dějepise zase lítaly z okna papuče.
Místo oběda jsem si se spolužačkou skočila na pizzu a pak jsem šla k mýmu nejlepšímu kamarádovi Míšovi. Tomu jsem pomohla vytřít podlahu a pak jsem s jeho bráchou a křeslem nacvičovala takovej ten trik z Charlieho andílků. 3 slečny se rozběhly proti gauči, šláply na tu plochu, kde se sedí, pak na opěradlo a gauč se převrátil, ale ony neztratily rovnováhu a šly dál. Vypadalo to děsně dobře a poměrně jednoduše, ale zjistila jsem, že to bylo určitě udělaný počítačem, protože jenom převrátit to blbý křeslo dalo práci mě i Míšově bráchovi.
Stejně mám ale pocit, že mě dnes nikdo neposlouchá.
A taky mám pocit, že jsem tenhle článek napsala tak zkomoleně, že to nemůže dávat smysl.
To je moje fotka. A ty korále jsou taky moje. No vážně.
------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
UPDATE: Nedávno jsem tady psala, že mám 3 budíky. Z jednoho vážného důvodu (prostě jsem nemohla vstát :D) jsem ale musela uvést do provozu další. Tak už jsou 4. Dva klasický budíky a další dva na dvou mobilech O:-)

I am... banana. You are... Not.

1. června 2008 v 10:20 | Ta ona |  Výkřiky do tmy
Ne, vlastně nejsem banán a ani jím být nechci. Vždycky jsem si přála být tekutým mýdlem.
A čím byste chtěli být vy? Třeba někdy příště?